Největší hardcoreová show v Evropě zamířila do Brněnského klubu Sono. Přivezla celkem sedm kapel ze Spojených států Amerických a zařídila se o obrovský zájem fanoušků skočné muziky. Kdo s nákupem vstupenky otálel, zbylo mu maximálně marné žebrání před klubem. Jedno z nejmodernějších koncertních míst ve střední Evropě bylo beznadějně zaplněno až po střechu.

Do víru dění mě dostávají až první tóny americké metalcoreové brusky WALLS OF JERICHO. Kapela, vyhlášená svou nelítostnou agresí, rozpaluje na čele s rusovlasou maminou Candace Kucsulain show ve velkém stylu. Žádný velký sraní s kompozicemi se nekoná. Prim hrají drtivé riffy, tempo je značně rychlé, občas protnuté houpavým či stále oblíbenějším sekaným riffem. Vše zahrané nadoraz. V kotli je zatraceně živo, po celou dobu hraní jsou fanouškům do stále vířivějšího reje přikládána žhavá polénka a to šílenství je radost sledovat. S tím, co se odehrává na pódiu, vzniká rovnocená interakce. Candace rozpálená do červena na pokraji amoku mi připomněla, jak jsem se bál své mámy, když se vracela z rodičáku. Ta mi sice nenadávala do „motherfuckerů“, ale seřvala mě vždy s obdobnou intenzitou. Zkrátka velmi solidní práce. Zdi brněnského klubu Sono se otřásly v základech.

Setlist: „Playing Soldier Again“, „A Trigger Full Of Promises“, „Retentless“, „No One Can Save You From Yourself“, Forever Militant“, „Reign Supreme“, „The American Dream“, „Revival Never Goes Out Of Style“.

Člověk se tak tak stačí občerstvit, típnout cigáro před klubem, a už startují MUNICIPAL WASTE, můj černý kůň tohoto klání. Než přicházím do kotle, procházím ochozy, kde zjišťuji, jak velmi špatně jde rozumět tomu, co se na pódiu odehrává. Zvuk je v jedné kouli, kytarová sóla nejsou slyšet vůbec, zpěvákům mluvozpěv je značně zastřený. Nicméně kotel nepolevuje a já záhy zjišťuji proč. Pod pódiem je zvuk ostrý jako břitva a energie, linoucí se shora, se velmi špatně popisuje. Jestliže jsou WALLS OF JERICHO koncertní kapela, o MUNICIPAL WASTE to platí obzvlášť. Circle pit jede prakticky non-stop, z pódia prší těla, pětice jede s minimálními prodlevami jeden vál za druhým v drtivém, neudržitelném tempu. Je také nutné řádně „vyfuckovat“ nastoupivšího prezidenta Donalda Trumpa („I Want To Kill The President“) a podpořit tento čin zakoupením trička s prostřelenou lebkou nové tváře Ameriky. Nakažlivému setu MUNICIPAL WASTE nechybí nic. Kdo se obával, jak tento „rock´n´rollový“ thrash vyzní v takto našlapané soupisce, zcela jednoznačně se přepočítal. U mě MUNICIPAL WASTE zvítězili.

Setlist: „Mind Eraser“, „You´re Cut Off“, „The Thrashin´ Of The Christ“, „Idiot Check“, „The Inebriator“, „Beer Pressure“, „Sadistic Magician“, „I Want To Kill The President“, „Unleash The Bastards“, „Born To Party“.

Nutno ovšem přiznat, že jen velmi těsně. AGNOSTIC FRONT jsou totiž protřelí mazáci, kteří svými nabušenými sety umí strhnout jako málokdo. Jejich NYHC je i po letech stále stejně neodolatelný, vždyť je také postavený na ryzích, nehynoucích hodnotách zámořského hardcoreu. Můžete stokrát spílat, že Roger Miret je nevýrazný pěvec, ale jeho dýchavičnost k této kultovce zkrátka patří. Navíc mu ve sborových vyřvávačkách vždy sekunduje zbytek ansámblu a nejenom toho pódiového. Set postavený na nestárnoucích hitovkách, vrcholící pochopitelně „Gotta Go“ s kouzelným stage divingem všech přítomných žen stvrzuje, proč jsou AGNOSTIC FRONT považováni za nesmrtelnou legendu stylu.

Setlist: „The Eliminator“, „My Life My Way“, Police Violence“, „For My Family“, „Friend Or Foe“, „Victim In Pain“, „Old New York“, „All Is Not Forgotten“, „Peace“, „Crucified“, „Gotta Go“, „Police State“, „A Mi Manera“, „Addiction“, „Blitzkrieg Bop“.

V pozici headlinerů se musí SUICIDAL TENDENCIES cítit jako doma. Jejich merch jde na dračku, každý třetí návštěvník tu vlastní kšilt s logem kapely, skandování „eS Tý“ bylo slyšitelné již v šalině při příjezdu do Sona. Svůj set zahajují pochopitelně „You Can´t Bring Me Down“ z přelomového alba „Lights Camera ... Revolution“. Kdo se v této chvíli začal těšit představě, že se kapela konečně zaměří na svou dvojici nejúspěšnějších alb devadesátých let (+ „The Art Of Rebellion“) a dá tím plně vyniknout své muzikantské vytříbenosti, doufal marně. Ve zbytku se ST v průřezu kariéry věnují skladbám hrubozrnějšího výrazu. Nicméně show šlape jako na drátkách i za těchto podmínek, vždyť se také v každém období existence urodilo několik zásadních skladeb.

Magickou chvíli je ohlášení muže za bicí artilerií, za níž nesedí nikdo jiný než slovutný Dave Lombardo. Ten se záhy stává terčem mého pozorování, když kapela zve fanoušky prožít závěr koncertu přímo na pódium. Kdepak, tento chlapík má bubenické rudimenty v malíku, sledovat ho z necelého metru a nechávat na sebe stříkat pot, je sám o sobě zážitkem. Naproti tomu je nutno dodat, že i Dave je pouhým člověkem, když se v závěrečné písni „Pledge Your Allegiance“ ohýbá pro paličku hned dvakrát.

SUICIDAL TENDENCIES odehráli svůj set s nadhledem a velkou pohodou. Zpěvák Mike Muir své krapet zdlouhavé politické proslovy ze začátku koncertu vykoupil závěrečným plácáním s fanoušky dávno po závěrečném hvizdu. Lze tedy bez výčitek svědomí říci, že konec dobrý, všechno dobré. Vlastně, proč to nepřiznat, všechno skvělé! Za rok zas!

Setlist: „You Can´t Bring Me Down“, „War Inside My Head“, Institutionalized“, „Freedump“, „Trip At The Brain“, Subliminal“, „Living For Life“, Possessed To Skate“, „I Saw Your Mommy“, „Cyco Vision“, „Pledge Your Allegiance“.

Foto: Ondra Ritchi Ryška